Jsem si vědoma, že s tímto tématem jdu tak trochu s křížkem po funuse. Máme listopad, školní rok začal už před dvěma měsíci. Můj záměr byl tehdy v září jasný. Zmapovat, jakým způsobem ráno vstáváme a vypravujeme se s dětmi do školy a školky, a jak celý tento ranní proces ideálně nastavit. Ano, trochu se to zvrtlo.
Když píši tento článek, vycházím ze své vlastní zkušenosti a myslím při tom na rodiče s dětmi. Čímž ovšem rozhodně nechci odradit bezdětné čtenáře. Jsem přesvědčená, že když se vypustí faktor “dítě” a nahradí například pojmem “zaměstnanec”, mohou si z něj také leccos odnést.
Dva měsíce letních prázdnin dokáží zlikvidovat předsevzetí i těch nejvytrvalejších organizačně schopných nátur, které po celou dobu o děti pečují. Patřím mezi ně. Proto jsem se se zahájením nového školního roku rozhodla nastavit opětovně pravidelný režim.
Jak to mělo probíhat? Píši mělo, protože člověk si samozřejmě něco usmyslí, ale skutečnost bývá někdy odlišná. V tom mém případě byl ten výsledek odlišný skutečně diametrálně.
Dala jsem si tedy za cíl nastavit znovu co nejefektivnější ranní režim. Smyslem bylo, abych v 8:00 byla zpět doma po odvedení dcery do školky. A brala jsem to od základu. Nebylo to vůbec snadné, protože jsem pracovala s lidskými zdroji, rozumějte, se svými dvěma dětmi školou a školkou povinnými.
Nějaký režim jsme měli nastavený už v minulých letech. Ne že by se neosvědčil, ale za tu dobu jsem zjistila, že jsou v něm rezervy, vznikají nepřiměřené prodlevy, kdy čekám, až jeden z nich splní svoje ranní povinnosti, z toho vzniká i stres na všech frontách a podobně. A já bych byla moc ráda, aby naše společné ráno probíhalo v pohodě, plynule a efektivně.
Na druhou stranu jsem za tu dobu už vypozorovala, jakým způsobem se naše děti chovají, jak (ne)vstávají, jak ráno (ne)fungují a podobně.
Celý ten první zářijový týden jsem tedy pozorovala, co se u nás doma ráno děje. Přemýšlela jsem a v hlavě si vytvářela nové scénáře včetně rizik, která mohla nastat u kteréhokoli kroku. Přece jen pracuji s těmi lidskými zdroji, jejichž chování je v případě dětí obzvláště nepředvídatelné a nevypočitatelné, že ano. 😉
Můj záměr byl, že až tuto část projektu dokončím, podívám se na náš aktuální ranní harmonogram (druhý týden v září) a budu hledat rezervy, co udělat jinak, jak lépe jednotlivé činnosti navázat a podobně. Další (třetí) týden jsem počítala na otestování, jak nový režim funguje. A chtěla jsem opět pozorovat, co se děje, jak vše probíhá, jaký to má vliv na jednotlivé aktéry, co je potřeba udělat jinak. Poslední (čtvrtý) týden jsem zamýšlela tento proces optimalizovat a výhledově od října mohlo vše fungovat.
Možná se vám zdá měsíc na celou akci jako zbytečně dlouhá doba. Rozumím, protože nastavení ranního režimu po chaotických prázdninách je potřeba zvládnout co nejdříve. Ale pracovat s informacemi získanými v průběhu tohoto projektu po týdnech mi přišlo jako optimální doba na to, abych data sesbírala, vyhodnotila, otestovala a nový ranní režim uvedla do ostrého provozu.
Abych to shrnula, můj časový harmonogram pro září byl v případě tohoto projektíku následující:
Týden 1: zmapovat krok za krokem, jakým způsobem se ráno vypravujeme do školky, kolik času která činnost zabere, jak na sebe navazují.
Týden 2: hledat rezervy, ověřovat návaznost jednotlivých kroků, příprava nového postupu.
Týden 3: otestovat nový postup.
Týden 4: vyladit a zakonzervovat tento postup.
Týden 5: uvést nový ranní režim do ostrého provozu (říjen).
A jak to tedy probíhalo během toho měsíce září?
V průběhu září si sedá všechno. Sedá si ranní vstávání, sedá si školní rozvrh, sedá si harmonogram kroužků pro děti apod. Se vším je potřeba počítat a situaci to činí velmi nepřehlednou. Upřímně, na konci září jsem byla ze všeho dost vyčerpaná, ale měla jsem dobrý pocit, protože se podařilo programy dětí pěkně vyladit.
Nebudu zde rozepisovat den po dni, během kterých jsem mapovala skutečně krok po kroku s uvedením časových intervalů, jak dlouho nám co trvá. Chci ale zmínit pár perliček v podobě neočekávaných situací, které ranní vypravování komplikovaly.
Např. se ukázalo, že brzdou je skutečnost, že dcera, ač už vzhůru, není schopna se bez neustálého dozoru sama obléknout, nasnídat, vyčistit si zuby a podobně. Nejde o to, že by to neuměla, ale potřebuje někoho, kdo ji “koučuje”. Což v mé situaci znamenalo, že jsem nemohla odběhnout a věnovat se vlastním přípravám a tudíž jsem vše pro sebe musela stihnout ještě před jejím vytažením z postýlky.
Dalším zdržovacím faktorem bývá, když se tatínek vrátí po odchodu do práce ještě zpět domů pro svačinu. Nebo když jsme neměly připraveného plyšáka do školky a dcera přemýšlela, kterého si ten den vezme.
Hned druhý den zkomplikovalo situaci, že si syn zapomněl při odchodu z domova věci na tělocvik. Jinak je schopen se vypravit sám, do školy jezdí převážně autobusem. Poprvé a naposledy jsem mu ho vezla do školy. Pokud by se mu to stalo příště, má prostě smůlu.
Jenže, všechno bylo nakonec úplně jinak. Holt ta práce s lidskými zdroji. A zpětně jsem si uvědomila, že jsem do svých úvah nezahrnula jedno klíčové riziko.
Všechny tyto fáze, tedy mapování, testování, ověřování a ladění, které probíhaly během září, byly celkem úspěšné. Zhroutilo se ostré nasazení optimalizovaného procesu do praxe.
Proč? Přiznám se, že jsem už celkem vycvičená a velmi opatrná, nicméně po opětovném nástupu do školky po dvou měsících pobytu dětí se mnou doma jsem do svých úvah opomněla přidat jednu zásadní premisu. Nemoc dětí.
V konečném důsledku to tedy vypadalo tak, že jsem měla připravený harmonogram, jak přesně od pondělí 1. října najedeme vědomě a poctivě na během předchozího měsíce vypilovanou rutinu ranního vstávání. Místo toho dcera onemocněla. A nebyla nemocná jen první říjnový týden, nakonec promarodila celý měsíc. Takže ostré nasazení se zpozdilo o celý měsíc.
A nejen to. Opětovný náběh od začátku listopadu šel, co si budeme povídat, po měsíčním odkladu hodně ztuha.
Připadá vám to všechno přitažené za vlasy? Říkáte si, že jsem šílená, když plánuji ranní přípravy krok po kroku, abych přesně v 8:00 otevírala dveře našeho domu? Nebylo by jednodušší nechat vše plynout?
Rozumím tomu, protože každý z nás jinak žije, jinak pracuje, jinak spí, pracuje s jinými lidskými zdroji, prostě jinak funguje. Na mě má třeba ten konkrétní čas návratu domů psychologický efekt. Když se mi to povede, jsem plná energie a pouštím se s chutí do práce, protože pocitově mám moře času, než jdu zase zpět pro dceru do školky.
Co jsem si z toho všeho nakonec odnesla?
Určitě není od věci se zamyslet, jak rutinní činnosti ať už doma, nebo ve vašem podnikání probíhají. Čas od času je fajn udělat revizi, většinou se během ní přijde na zajímavé skutečnosti, odhalí se rezervy, se kterými je dobré pracovat.
Vždycky, ale opravdu vždycky je potřeba se pořádně zamyslet nad všemi možnými riziky a ptát se sám sebe, co by se mohlo v průběhu pokazit. Můžete si představit třeba takového malého skřítka záškodníčka, co všechno vám může během vaší práce, ať už je to třeba projekt nebo nějaký úkol, provést. A počítejte s tím. Někdy jsou to prkotiny, které vybalancujete v průběhu, na něco potřebujete sakra velkou rezervu.
A jak to máte s ranním režimem vy? Stíháte, jak potřebujete? Máte svůj ideální? Ladíte ho? Nebo necháváte vše plynout? Můžu se svýma očima podívat i na vaše pravidelně se opakující činnosti. Ať už doma, nebo ve vašem podnikání.
Vaše pořádkumilovná
Míša Tréglová
PS: A ano, daří se nás vypravit do školky tak, že jsem v 8 hodin zpátky doma. 😉